Vlivná mentalistická teorie interpretace; při interpretaci výrazu bere v úvahu závislost na předcházejícím diskursu. Podle DRT má interpretace slyšeného n. čteného tvrzení formu konstruování struktury zobrazující diskurs (diskursové reprezentující struktury, DRS). DRT v podobě uvedené ✍Kampem (1981) se zabývá sémantikou ↗anafory (vztah mezi nedeiktickým zájmenem a jeho antecedentem), interpretací reference v diskursu a temporální sémantikou (čas se chápe jako diskursově zásadní typ anafory), v rozšířené verzi (✍Kamp & Reyle, 1993) rovněž dosahem (skopus) kvantifikátorů a otázkami ↗presupozice (která se také chápe jako jev anaforický, a to jako typ antecedentu); v nejnovější verzi (✍Kamp & Genabith ad., 2005) také ↗akomodací a ↗inferencí, též propozičními postoji (víra, chtění, záměr). DRT neinterpretuje individuální věty/výpovědi, nýbrž pracuje se zásadou, že interpretace (modelování DRS) se opírá jednak o syntaktickou strukturu věty samé a zároveň o vztažení dané věty k informační struktuře získané interpretací vět předchozích. Termínem diskurs se zde míní jakýkoli souvislý (kohezní) text, minimálně dvě věty následující za sebou, popř. i dvouvěté souvětí. Každá věta svou interpretací nějak přispívá ke kontextu/diskursu, v němž je realizována, modifikuje tento kontext v nový kontext, v němž je její interpretace reflektována. Je to pak tento nový kontext, který podmiňuje interpretaci jakékoli další výpovědi, a není-li sdělení (diskurs) u konce, celý cyklus dále pokračuje. V tomto ohledu DRT představuje přesah sémantiky do lingvistické pragmatiky, sami autoři ji řadí do proudu dynamické sémantiky.

Význam věty není podle DRT dán výhradně jejími pravdivostními podmínkami (pravdivostní podmínky nemohou postihnout kontextovou dimenzi interpretace věty), ale tím, jaký má věta „potenciál pro informační změnu“ – jaká je její schopnost modifikovat diskurs do jiné podoby (jiného diskursu). Např. tedy věta (1) 0Delegátka přicestovala, která má (odhlédneme-li od významu času a vidu, přičemž 0 zde představuje pomocný substitut neurčité determinace členem) složky (delegátka(x) & přicestovat (x)), může být z hlediska pravdivostních podmínek ekvivalentní větě (2) Není pravda, že existuje 0delegátka, která nepřicestovala (= není pravda, že žádná delegátka nepřicestovala). Zatímco však věta (1) může pokračovat (být rozšířena do minimálního diskursu) větou (3) 0Delegátkaⁱ přicestovala_i. Pro_i Zaregistrovala_i se_i ., kde koindexace ukazuje anaforické vztahy (horní index označuje antecedent subjektu a reflexiva ve druhé větě), věta (2), i když je z hlediska pravdivostních podmínek ekvivalentní, takové pokračování nepřipouští: (4) Není pravda, že existuje 0delegátkaⁱ (= žádná delegátka), která nepřicestovala_i. *Pro_i Zaregistrovala_i se_i. To znamená, že prvek, který může být identifikován jako antecedent, musí být koindexovatelný, což u subjektu v pokračující větě ve (4) neplatí. Kontextová dimenze interpretace věty se tedy pravdivostními podmínkami nevyčerpává. Rozdíl mezi (1) a (2) (a následně mezi (3) a (4)) může být vysvětlen jen tak, že (1) aktualizuje původní kontext takovým antecedentem, který může být znovu uchopen anaforickým výrazem v následujícím kontextu, kdežto (2) takovou aktualizaci nevytváří. Další rozdíly se objeví při užití kvantifikátorů a spojek: srovnání př. (5) Právě jedna delegátka přicestovala. Zaregistrovala se a (6) Právě jedna delegátka přicestovala a zaregistrovala se ukazuje, že tečka mezi větami není ekvivalentem spojky a, tudíž (5) má jiné pravdivostní podmínky než (6) vzhledem k (užšímu) dosahu kvantifikátoru. Př. (5) vylučuje, že přicestovali další delegáti, zatímco př. (6) to nevylučuje, pokud platí, že tito další delegáti se nezaregistrovali. Zásadní pak je, že podobné aktualizace probíhají (u interpretátora textu) permanentně, kontext se tedy permanentně proměňuje a aktualizuje.

Při zkoumání sémantiky diskursu DRT bere v úvahu interpretaci (univerzálních) kvantifikátorů jako ↗kondicionálu, tj. implikativně; srov. interpretaci známých ↗oslích vět (7) Každý farmář, který vlastní osla, ho bije a (8) Jestliže 0farmář vlastní 0osla, bije ho (✍Kamp & Reyle, 1993:167–171). Neurčitá determinace, zde v č. větě vyjádřená nulově, která by např. v angl. byla vyjádřena neurčitým členem (a farmer, a donkey), kvantifikuje univerzálně a aktualizuje kontext, ve kterém pak platí „bije ho“:

Uvedení první neurčité jmenné fráze však zároveň zavádí diskursový referent, který je dostupný (viz níže) pro pronominalizaci.

V původní verzi pracuje DRT (✍Kamp & Reyle, 1993) s následujícími nástroji: diskursové referenty DR (reprezentují objekty, o nichž se mluví, a jiné větné prvky, mohou být i událostního typu) jsou složkami DRS. Jednoduché DRS jsou páry sestávající ze sady diskursových referentů U (představují „universum“ DRS) a sady podmínek Con (vyjadřují omezení kladená na diskursové entity; jde např. o vlastnosti nebo vztahy). Nejobecnější forma DRS má podobu

< U, Con >

S větou (1) koresponduje DRS (9)

< {x}, {delegátka(x), přicestovat(x)} >

případně, ve známé „krabicové“ notaci (9a)

DR slouží jednak jako antecedenty anaforických výrazů (např. zájmen), jednak fungují jako vázané proměnné kvantifikátorů. Z této jejich funkce plyne, že jsou navzájem v určitých skopusových vztazích, tudíž se některé DRS mohou vyskytovat jako sub-DRS, složky větších (komplexních) DRS. Tento mechanismus poskytuje přirozené vysvětlení kvantifikačního importu (existenčního n. univerzálního) neurčitých jmenných frází (srov. (1), (7), (8)). Příkladem komplexních DRS jsou implikace. Podmínkové souvětné konstrukce jestliže S₁ pak S₂, srov. např. (8), zahrnují komplexní DRS podmínky ve formě

(K1 je kontext věty S1, který slouží jako kontext pro zpracování kontextu K2 věty S2.)

Věta (8) pak má komplexní DRS

Konsekvent je interpretován a ohodnocen v kontextu stanoveném antecedentem, tj. interpretace antecedentu může být rozšířena na interpretaci konsekventu. Z toho vyplývá, že zájmeno v konsekventu může být interpretováno jako anaforické ke konstituentu v antecedentu, tj. diskursový referent zájmena může být spojen s diskursovým referentem uvedeným tímto konstituentem. Tyto anaforické vztahy podléhají akcesibilitě (přístupnosti): zájmeno vyskytující se ve skopusu antecedentu je pro tento antecedent přístupné, neplatí to však naopak – diskursové referenty konsekventu v podmínkových konstrukcích obecně nejsou přístupné zájmenům v antecedentu. (Přístupnost se v tomto smyslu překrývá s vázáním.)

V původní verzi DRT se DRS konstruují „shora dolů“ a zleva doprava, podle algoritmu

Novější verze DRT, v níž má zásadní úlohu koncept ↗presupozice, konstruuje DRS „zdola nahoru“, a to ve dvou stupních. V prvním stupni se konstruuje předběžná reprezentace, ve druhém stupni se větné presupozice, které jsou explicitně reprezentovány v předběžné reprezentaci, verifikují v příslušných kontextech, a to s kontextovou akomodací, n. bez ní. Pokud je verifikace úspěšná, nepresupoziční zbytek předběžné reprezentace se slučuje (merge) s kontextovou reprezentací n. s reprezentací akomodovaného kontextu. Nejjednodušší předběžná reprezentace pro věty s presupozicí má formu

kde D (= DRS) představuje nepresupoziční část reprezentace a P je sada reprezentací presupozic dané věty. Ve složitějších případech se P může skládat z předběžných DRS a D může mít komplikovanější strukturu zahrnující další presupozice. Anaforická zájmena presuponují, že kontext poskytuje vhodný anaforický antecedent; všechny určité NP mají presupozici, že existuje způsob, jak stanovit jejich referenci, která je nezávislá na zbývajícím materiálu větné výpovědi, k níž taková NP patří. Jednou z různých forem takové presupozice je reference skrze koreferenci s anaforickým antecedentem. U neurčitých NP se předpokládá, že presupozici nemají, což je odděluje od určitých NP a dovoluje, aby poskytovaly kvazikvantifikační příspěvek k významu věty, který motivoval tradiční chápání indefinit jako existenčních kvantifikátorů. Vázanost/přístupnost v chápání DRT vztahující se na diskursové referenty v podobě indefinit odlišuje indefinita od „pravých“ kvantifikačních frází jako právě jedna delegátka (srov. (5)) a umožňuje vysvětlit schopnost indefinit fungovat jako antecedenty anafor např. v diskursech jako (3).

Pokud jde o interpretaci časových významů v DRT, pracuje se se souhrnným označením „eventualita“ (eventuality) pro události, stavy i procesy (✍Bach, 1981). Antecedentní diskurs poskytuje referenční bod (časový údaj n. událost, k níž popisovaný děj zatím dospěl) a časový význam nové věty k němu vytváří anaforický vztah. Rozlišuje se časová lokalizace eventuality (čas, o němž se říká, že se v něm odehrála událost n. v němž platí stav), čas výpovědi a referenční čas/bod, srovnatelný s ✍Reichenbachovým (1947) referenčním bodem (viz ↗slovesný čas). Časová lokalizace se interpoluje mezi eventualitu, čas výpovědi a referenční čas, což vytváří (i) vztah mezi lokalizací a časem výpovědi, (ii) vztah mezi lokalizací a referenčním časem, (iii) vztah mezi eventualitou a její lokalizací. Srovnáme-li časové významy ve větách v př.

pak (iii) ukazuje rozdíl mezi časovým významem nedokonavého slovesa v (10a) a dokonavého v (10b): v (10a) je lokalizace (první věta) zahrnuta v popisovaném stavu (druhá věta), zatímco v (10b) jde o vztah inverzní – událost ve druhé větě je zahrnuta v lokalizaci (první věta). Protože u časových významů jde o anaforické vztahy v diskursu a anafora se chápe jako presupoziční jev, časový význam klauze spouští presupozici, že lokalizace v klauzi popisované eventuality je v časovém vztahu k referenčnímu času r; r je určen vztahem ke kontextu stanovenému antecedentním diskursem.

Zatímco anaforické složky zpravidla nelze interpretovat bez příslušného antecedentu, jiné sémantické složky presupoziční povahy antecedent nepotřebují. Např. řekne-li mluvčí

může být toto jeho tvrzení bezproblémově srozumitelné, i když adresát/posluchač do té doby nevěděl, že Josef má sestru – adresát přijme tuto informaci jako danou a akomoduje podle ní svoje kontextové presupozice pro další diskurs. Presupozice sice zpravidla uvádějí informaci, která je (preferenčně) již dostupná v DRS, a v tomto ohledu se anaforickým zájmenům podobají, avšak pokud není vhodný diskursový referent dostupný, vytvoří se nový akomodací a nadále se s ním počítá.

DRT je od svého vzniku v lingvistice vlivnou sémantickou teorií, která „vidí“ struktury větší než věta. V č. prostředí se pokus o její využití při modelování diskurzu neobjevil.